Posvitavský vlečkový areál

úvod | Mosilana | Plynárna | Teplárna | Šmeral | Vojenské skladiště | Masná | Jatky | Škrobárna a PSB | Mrazírny | Technoplyn

• text
• foto
• mapa

Označení vleček ve vybraných dobových dokumentech:

(1898) Lindner & Merz, Brünn
(1906) Josef Merz, Brünn

(1920) Brněnské dřevařské podniky J. Škára a spol. v Brně
(1928) Brněnské dřevařské podniky Škára a Schlaghamerský v Brně
(1948) A. Schlaghamerský a syn, velkoobchod s dřevem, výroba bednových součástek a parket po továrnicku

(1913) Stahlhütte und Gießerei Ignatz Storek
(1919) Ignác Storek, ocelárna, slévárna měkké litiny a železa v Brně
(1947) Spojené brněnské slévárny a strojírny, dříve Ignác Storek – bratři Uxové, n. p., Brno
(1957) Spojené strojírny a slévárny Bohumíra Šmerala, n. p., Brno
(1968) Šmeralovy závody n. p. Brno
(1990) Továrny strojírenské techniky s. p. Šmeralovy závody
(2001) Šmeral Brno a.s.

Od 80. let 19. století fungovala v prostoru východně od tehdejší Wannieckovy ulice, na nábřeží řeky Svitavy firma J. G. Lindner & Merz, zaměřující se na zpracování zbytků a odpadů z vlnařského, lnářského, bavlnářského, kožařského, olejářského, voskařského a stearinového průmyslu a výrobu olejů, kyseliny tukové, dusíkatých hnojiv apod. Firma obdržela mnohá ocenění na světových výstavách. Od roku 1903 byl majitelem Josef Merz – firma se nazývala „Erste österreichische Extraction Josef Merz“. Za druhé světové války patřil podnik pod Matejka Brünner Ölwerke, po znárodnění pak pod národní podnik Synthesia. Poprvé v roce 1898 je zmiňována jednoduchá vlečka „Lindner & Merz“, dlouhá cca 150 m a odbočující ze Svitavské pobřežní dráhy v km 0,303.

V roce 1861 byla v prostoru mezi ulicemi Špitálka a Podnásepní založena slévárna Ignáce Storka. V roce 1889 přebírá vedení firmy syn Heinrich a jako jedna z prvních sléváren v Rakousku se věnuje odlévání ocelolitiny. Počátkem 20. století továrna expanduje, je postavena nová správní budova s laboratořemi (1905), ocelárna (1908) a v roce 1913 i strojírna na opracování součástí. V této době také byly zakoupeny pozemky na protější straně tehdejší Wannieckovy ulice, které umožnily zřízení podnikové vlečky napojením na existující vlečku firmy Josef Merz. V roce 1913 je již jako majitel celé vlečky uváděna firma Storek. Na vlečce je položena objízdná kolej, je prodloužena přes Wannieckovu ulici do mateřského závodu a zde rozvětvena pomocí točen (v roce 1918 zde byly tři točny). Továrna se rozšiřuje i na opačné straně ulice – z objízdné koleje odbočuje jedna kolej pomocí točny a jedna klasicky výhybkou (některé koleje byly pojízdné pouze ručně tlačenými vozíky, kterými se přepravoval např. roztavený kov mezi jednotlivými provozy).

Za první světové války se firma věnovala výrobě zbraní, v roce 1918 přebírají vedení synové Heinricha Storka. V témže roce byla vyrobena první vodní Kaplanova turbína a v roce 1925 byla zahájena výroba mechanických lisů, nůžek a padacích kladiv. Od roku 1920 slévárna odlévala i nerezovou ocel a od roku 1914 i barevné kovy. V roce 1921 se do továrny začal dovážet písek pro tvorbu forem. V rámci tehdejšího Československa se Storkova slévárna uváděla jako nejznámější hned po Poldině huti na Kladně.

Na počátku okupace stály severně od vlečky již tři nové haly (I–III). Při bombardování v listopadu roku 1944 byl závod poškozen a při ústupu v roce 1945 vypálen. Přesto se výrobu podařilo relativně rychle obnovit – v plném provozu již od 1. 5. 1946. Závod byl znárodněn hned v roce 1945.

Hned po roce 1948 se areál závodu rozrostl o firmy působící jižně od vlečky: Matějka (viz výše), Lasseker a Škára-Schlaghamerský. Posledně jmenovaná firma zde měla sklady dřeva (adresa byla udávána Koželužská 11) a také jednoduchou vlečku odbočující v km 0,359 Svitavské pobřežní dráhy. Politická pochůzka na vlečce proběhla 1. 3. 1920, pravidelný provoz byl zahájen 10. 12. 1920. Poslední známý záznam o vlečce je z roku 1947.

Na začátku 50. let tedy měla továrna již dvě vlečky a postupně se rozšiřovala do okolních volných prostor. V roce 1950 byla severně od vlečky, nejblíže řeky, postavena již šestá hala (VI). Výroba Kaplanových turbín, která byla nosným programem tohoto podniku, se po roce 1952 přesunula do ČKD Blansko. V letech 1951 (I) a 1952 (II) proběhla zásadní přestavba obou vleček. Vlečka I odbočovala z pobřežní dráhy v km 0,353, ještě na nábřeží se větvila na koleje 1 a 2, tyto procházely areálem v oblouku a ještě před Šmeralovou ulicí se opět spojily. Na koleji č. 2 (severnější) byla kolejová váha. Z koleje č. 1 odbočovala úvratí kolej č. 5. Z koleje č. 2 odbočovala kolej č. 6, která vedla přes Šmeralovu do „starého“ závodu, za přejezdem z ní ještě odbočila krátká kolej č. 12. Z koleje č. 6 odbočila úvratí kolej č. 8 vedoucí zpět k točně poblíž řeky. Z točny pokračovala krátká kolej č. 10 a delší č. 8 podél plotu až do sousedního podniku Moravan n. p.

Vlečka II odbočovala z pobřežní dráhy v km 0,388 a vedla souběžně s řekou. Z ní úvratí odbočila kolej č. 4 a překřížila všechny koleje vlečky I a vedla do nové haly VI. Od roku 1958 nesla továrna název Šmeralovy závody n. p., Brno. V letech 1957–58 byla kolej č. 2 prodloužena k nové surovinové hale. V letech 1965–66 byly koleje č. 1 a 2 poblíž Šmeralovy ulice propojeny nově kolejí č. 4, kolej č. 1 byla prodloužena až k ulici. Kusá kolej č. 5 byla snesena. Kolej č. 12 byla přečíslována na 10 a původní kolej 4 na č. 5. Zároveň proběhla změna i u řeky – kolej č. 1 byla napojena ještě na nábřeží do koleje č. 3 (neodpojovala se z koleje č. 2) – to v souvislosti s přepojením obsluhy posvitavské dráhy a jejím přeložením dále od řeky v tomto prostoru.

V druhé polovině 80. let byla v prostoru jižně od vlečky I vybudována nová rozlehlá hala MTO, s čímž souvisela přestavba vlečky II (stavební povolení je z roku 1986). Kolej č. 3 byla posunuta dále od řeky, kolej č. 5 vedoucí do haly VI procházela přes novou halu a do nové haly vede nová kolej č. 11.

Nástupcem závodu je od roku 1992 firma Šmeral Brno. Již v devadesátých letech byl ukončen provoz na koleji č. 1. Provoz na vlečce byl poměrně intenzivní až do druhého desetiletí 21. století. Na vlečku se vozil zejména slévárenský písek, již méně se odvážely výrobky. Posun uvnitř závodu zajišťovala vlečková lokomotiva 701.733, dodaná z výroby v roce 1961. Provoz byl výrazně omezen po roce 2016, kdy skončil provoz slévárny. V roce 2022 byla odprodána lokomotiva, čímž byl pravděpodobně definitivně ukončen místní vlečkový provoz.

Použité a doplňující zdroje:
- 100 let průkopnické práce a budování (Šmeralovy závody Brno, 1961)
- B. Smutný, Brněnští podnikatelé a jejich podniky 1764–1948 (Archiv města Brna, 2012)
- statistické přehledy vleček
- archiv SŽ

(9/2022)