Posvitavský vlečkový areál

úvod | Mosilana | Plynárna | Teplárna | Šmeral | Vojenské skladiště | Masná | Jatky | Škrobárna a PSB | Mrazírny | Technoplyn

• text
• foto
• mapa

Označení vlečky ve vybraných dobových dokumentech:

(1923) Brünner Kammgarnspinnerei v Brně
(1928) Brněnská továrna na česanou přízi v Brně
(1935) Brněnská přádelna
(1947) Přádelny vlny, n.p., závod I
(1957) Mosilana, n.p., vlnařské závody Brno-Radlas
(1982) Mosilana n.p. Brno, závod 02 Radlas
(2001) Mosilana, a.s.
(2015) Lanarest, a.s.

Již roku 1881 byla na pozemcích mezi Radlasem, Cejlem a řekou Svitavou zprovozněna přádelna česané příze Brünner Kammgarnspinnerei, lidově zvaná Kemka. Postupně se rozšiřovala, v roce 1908 se stala největší přádelnou česané příze v Brně.

Od roku 1902 se uvádí vlečka do přádelny – odbočovala z blízké tratě na Tišnov v km 1,664 poblíž mostku přes tzv. svitavský náhon. Kolej překračovala náhon vlastním mostem v blízkosti mostu tišnovské tratě, křížila pozdější Tkalcovskou ulici a vstupovala do areálu podniku. Ještě mezi Tkalcovskou a barvírnou odbočovala krátká kusá kolej s rampou – vzhledem k tomu, že tento pozemek tehdy patrně ještě nepatřil přádelně, odbočku možná využíval jiný subjekt. Později zde je uváděn sklad č. 9. Na nádvoří podniku u třídírny a skladu vlny se vlečka větvila a obě kusé koleje končily až téměř u ulice Radlas. Jedna kusá kolej vedla podél skladu, druhá na nádvoří měla nakládací rampu.

Na vlečku se vozily hlavně pytle se surovou vlnou (z Jižní Ameriky a Afriky), které se vykládaly do skladové haly a dále se zpracovávaly v třídírně a prádelně. Dále se vozily barvy a chemikálie do barevny. Nazpět se po vlečce odvážela vypraná vlna.

V srpnu 1944 byl závod značně poškozen při leteckém bombardování, součástí poválečné obnovy byla i přestavba vlečky – závod se definitivně rozšířil až k Tkalcovské ulici a zde byla vystavěna krátká objízdná kolej, kde se odevzdávaly vozy. Odbočka u barvírny zanikla. Kusé koleje na původním nádvoří u Radlasu se již nepoužívaly, nádvoří bylo částečně zastřešeno. Posun po areálu závodu zajišťovaly kolové traktory.

Na přelomu 50. a 60. let byla v areálu poblíž nákladiště Radlas vybudována rozlehlá třípodlažní budova skladu (č. 5) navazující na sousední budovy karbonizace a barvírny. K rampě skladu měla odbočovat úvratí kusá kolej, ale nakonec byla realizována mnohem později. V tuto dobu se do závodu po železnici vozilo cca 11 tisíc tun surovin za rok (dva až tři vozy denně).

Současně byla koncem 50. let Plynárenská (tehdy Údernická) ulice napojena dvěma protisměrnými oblouky na Tkalcovskou ulici a Radlas mezi Plynárenskou a Tkalcovskou byl uzavřen jako součást areálu plynáren.

Při přestavbě posvitavského vlečkového systému zůstala vlečka napojena do výtažné koleje směrem k Zábrdovicím, obsluhu měla nově zajišťovat lokomotiva tepláren a vozy se měly předávat na kolejišti tepláren. S ohledem na další vývoj situace (ukončení spalování uhlí v teplárně) vlečku Mosilany nadále obsluhovala lokomotiva od přestavovacího vlaku. Na vlečce se již nepoužívala objízdná kolej, zejména s ohledem na silný provoz závodové autodopravy. V roce 1968 byl nevyhovující most přes Svitavský náhon vyměněn za mostní provizorium.

V roce 1972 byl roční obrat vozů na vlečce kolem 500 jednotek, většinou to byly uzavřené vozy se surovou potní vlnou. Vagóny byly do závodu tlačeny a z něho taženy. V roce 1977 bylo vyloženo 388 vagónů a naloženo 544.

Vzpomínka na provoz v 70. letech:
Vlečka fungovala hlavně pro dopravu balíků s vlnou, občas pro dopravu barev a chemikálií pro tamní barevnu. Co se týče objemu přepravy, typický týden mohl vypadat takto: 2 dny nic, jeden den 1 vagon s chemikáliemi, jeden den 2 vagony s vlnou, jeden den 4 vagony s vlnou. Nazpět většinou vagony s žoky vyprané vlny.
(Miroslav Kačín)

Na začátku 80. let prošla vlečka dlouho odkládanou velkou rekonstrukcí, včetně osvětlení – přes areál vedla nově jediná kolej (žlábková), úvraťově z ní konečně odbočovala kolej podél rampy velké budovy skladu u Tkalcovské. Páteřní kolej končila provizorním zarážedlem již před nádvořím původní továrny. Bylo zakoupeno posunovadlo Saxby. Po dobu opravy Mosilana využívala kusou kolej č. 4 předávacího kolejiště tepláren. Ale již v 80. letech začalo využívání vlečky slábnout a po revoluci se sem již de facto nejezdilo. Závod byl označen za neperspektivní, zejména s ohledem na nový závod v Černovicích a vlečkovou obsluhu měla znemožnit ve své době poměrně intenzivně připravovaná stavba pobřežní komunikace mezi ulicemi Křenová a Cejl. Dle územního plánu z roku 1970 se do Mosilany buď mělo přestat jezdit úplně, nebo z odsunutého vlečkového kolejiště teplárny. Ta měla být obsluhována z třebovské tratě znovuzprovozněným sjezdem staré Tišnovky.

Areál připadl nástupnické firmě Lanarest a později byl dále rozdělen: bývalá Drogerie Jasmín (uváděná jako poslední vlečkař), Polymer Institute Brno a stavební firma Kopstav, nyní i hotel U Heligonky. Vlečka je proto přerušena ploty, již vůbec není využívána, ale je z větší míry zachována. Počátkem tisíciletí byl rekonstruován i most přes náhon.

Použité a doplňující zdroje:
- M. Ryšková a P. Mertová, Kulturní dědictví brněnského vlnařského průmyslu (NPÚ, 2014)
- statistické přehledy vleček
- archiv SŽ

(2/2022)