Již v roce 1846 začala na pozemcích ohraničených ulicemi Špitálka, Radlas a tehdy teprve stavěnou třebovskou železniční tratí výstavba plynárny. První svítiplyn byl vyroben v lednu 1848. Brno bylo na území dnešní ČR po Praze druhým městem s výrobou a distribucí svítiplynu. Plynárna se stále rozšiřovala a přibývaly plynojemy (poblíž podjezdu Špitálky pod železnicí). Do roku 1896 byla společnost soukromá, v tomto roce ji zakoupilo město a v těsném sousedství, podél pozdější ulice Plynárenské, vybudovalo elektrárnu. Její první generátory ještě poháněly parní stroje – zprovozněna byla roku 1898. V následujících letech se ještě rozšiřovala, hlavně v souvislosti potřeb nově zaváděné elektrické pouliční dráhy.
Ačkoliv v těsné blízkosti plynárny procházela na náspu třebovská železnice a od roku 1885 i přímo v úrovni terénu dráha do Tišnova a podnik byl závislý na dovozu uhlí, což se ještě vyhrotilo po zprovoznění elektrárny, vlečky se plynárna s elektrárnou dočkala až v roce 1911. Jednoduchá vlečka odbočovala úvratí z Tišnovky v prostoru přejezdu pobřežní cesty podél Svitavy (v km 1,431 – později uváděno 1,504), měla objízdnou kolej a přímo v plynárně pak přesuvnu pro pohyb vagónů mezi jednotlivými objekty. Paradoxně hned vzápětí (v letech 1912–1913) začaly dodávky elektřiny z elektrárny v Oslavanech a výroba v městské elektrárně byla zastavena.
Ještě před samotnou výstavbou vlečky byl na pozemku mezi plynárnou/elektrárnou a tišnovskou dráhou vystavěn další městský podnik: spalovna smetí (tzv. „smetárna“). Jednalo se o první spalovnu odpadků na území monarchie. Zprovozněna byla v roce 1905. I ta spalováním odpadků vyráběla elektřinu. Hlavní budova smetárny byla přibližně v místech dnešního objektu Tkalcovská 14. Vlečka později procházela přímo skládkou odpadků smetárny. Jistě si lze i dnes představit, jak toto místo v kombinaci se sousední plynárnou a dalšími textilkami zapáchalo. Smetárna využívala služeb železnice a později měla i vlastní krátkou kusou kolej odbočující z objízdné koleje vlečky plynárny.
Dle dobových výročních zpráv plynárny bylo ve dvacátých letech vyráběno 8 až 9 milionů kubických metrů plynu za rok. Převážná část (cca 7/8) byl plyn vznikající karbonizací uhlí v pecích, zbytek pak tzv. dvojplyn vyráběný zplyňováním uhlí přehřátou parou. Roční spotřeba uhlí se pohybovala mezi 20 a 25 tisíci tunami. Při výrobním procesu vznikalo přibližně poloviční množství koksu a z něho polovinu pak plynárna prodávala. Vozilo se sem kamenné uhlí z Ostravy z Nové jámy a z Bettiny jámy. V roce 1929 byl po zásadní rekonstrukci výkon plynárny navýšen o cca 10 %.
Vlečka plynárny byla jednoduchá – tvořila ji kusá kolej č. 1 o délce 507 metrů procházející areálem. Blíže k řece byla situována krátká objízdná kolej č. 2 napojená dvěma výhybkami. Přibližně uprostřed areálu byla na koleji č. 1 kolejová váha a přesuvna pro vagony o rozvoru do 6 metrů (km 0,443), umožňující transport vagonů mj. k objektu elektrárny. Z objízdné koleje č. 2 ještě směrem k řece odbočovala krátká kusá kolej smetárny.
V roce 1930 se do vlečky plynárny připojila svou vlečkou nová městská teplárna, vystavěná na opačné straně ulice Špitálka. V roce 1941 ukončila smetárna provoz. A progresivní rozvoj teplárenství v Brně příliš nepřál ani sousední plynárně – sice zvětšovala kapacitu plynojemů (ten největší o objemu 50 tisíc kubických metrů byl u podjezdu Špitálky), zásadního rozšíření se ale nedočkala. Navíc byla i se sousední smetárnou poškozena při bombardování v roce 1945.
Po roce 1940 prošla vlečka v souvislosti s výstavbou nového peciště Didier s vysokým komínem zásadnější přestavbou: kolej č. 1 byla prodloužena až k velkému plynojemu u Špitálky (po prodloužení měla délku 642 metrů). Byla prodloužena i objízdná kolej. Na koleji č. 1 byla nová kolejová váha, na obou kolejích se instalovaly podpovrchové výsypníky pro uhlí, vykládka uhlí mohla probíhat také prostřednictvím pojízdných pásových transportérů. Jeřáb se samostatnou kolejovou dráhou pro vykládku uhlí se přestěhoval na opačnou stranu vlečkového kolejiště. Zátěž se předávala za první výhybkou vlečky, do plynáren se sunula. Posun po vlastním areálu podniku se prováděl prostřednictvím lanového vrátku a silničních vozidel. Brzo poté byla demontována již nepoužívaná přesuvna.
Poválečná doba přinesla brzké zavádění zemního plynu – stavěly se plynovody z jihovýchodní Moravy do Brna a výroba svítiplynu stagnovala. V letech 1963/1964 byla výroba svítiplynu z uhlí v brněnské plynárně ukončena. Definitivně byla produkce svítiplynu ukončena v roce 1976.
Osud vlečky se naplnil ještě dřív. V 60. letech již byla vlečka velmi zchátralá. V roce 1964 se ještě objevil projekt na její rekonstrukci, která spočívala v zásadním zkrácení a zjednodušení na pouhou kusou kolej, která by se využívala pouze pro příležitostní návoz technologických zařízení. S ohledem na připravovanou přestavbu posvitavského vlečkového systému však vlečka byla, zejména s přihlédnutím k očekávané mizivé frekvenci, označena za neperspektivní. Vlečková smlouva byla zrušena k 1. 6. 1966. Plynárny pak dočasně využívaly složiště závodu MILO n. p. v sousedním nákladišti Radlas (do jeho zrušení).
Areál plynárny zcela změnil tvář. Napřed zmizely plynojemy a vlastní výrobní haly. Projektová dokumentace na destrukci výrobních zařízení plynárny je datována rokem 1964, vlastní demoliční práce pak začaly v roce 1965 – většina objektů byla odstřelena. V asanovaném prostoru postupně vyrůstaly administrativní budovy a parkoviště, a to i na území bývalé smetárny. Zachovaná hlavní budova elektrárny byla citlivě rekonstruována. Koleje vlečky odvál čas beze stopy.
Obsah webu podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ – Zachovejte licenci (CC BY-SA 4.0).
Webarchivováno Národní knihovnou ČR. |