… vše o historii a vývoji
brněnského železničního uzlu

[rozbalit menu | sbalit menu]


Šlapanice

Názvy podle vybraných jízdních řádů:

(1912) Schlapanitz
(1919) Šlapanice
(1940) Lapanz
(1946) Šlapanice

Vznik stanice ve Šlapanicích je spjat s cukrovarem. Vedení cukrovaru mělo zájem o železniční dopravu a při jednání o budoucí poloze nádraží si prosadilo polohu v jeho blízkosti. Nádraží je tedy poměrně vzdáleno od středu obce – podobná situace nastala i v případě cukrovaru ve Slavkově.

Původní stanice měla dvě koleje a jednu manipulační. Kolej č. 4 byla vybudována v roce 1910, kolej č. 6 v roce 1936.

V roce 1912 byla přistavěna dřevěná letní čekárna (otevřená z jedné strany), v roce 1926 byla nahrazena zděnou.

Na přelomu 70. a 80. let bylo vybudováno zázemí traťmistrovského okrsku: jednopatrové sociální zařízení u slatinského zhlaví a garáž pro motorový pracovní vůz DGKu u šlapanického zhlaví.

V roce 2001 proběhla rekonstrukce veřejných WC a souvisejících vnitřních instalací budovy. V létě roku 2009 byla v souvislosti s chystanou návštěvou papeže na tuřanském letišti (27. 9. 2009) opravena nádražní budova a okolní plochy.

Při rekonstrukci svršku mezi Slatinou a Blažovicemi v roce 2016 byly rekonstruovány dopravní koleje a nástupiště.

V letech 2018–2019 byl realizován projekt „Zvýšení traťové rychlosti v úseku Brno-Slatina – Blažovice“ s hlavním cílem zvýšení rychlosti za 80 na 100 km/h. V rámci projektu byl rekonstruován spodek a svršek v celém úseku, byla vybudována nová zastávka u obytné zóny Brněnská Pole (nazvaná Šlapanice zastávka) a rekonstruována šlapanická stanice včetně změny konfigurace kolejiště. Místo tří dosavadních nástupišť vzniklo jedno nástupiště. Ve stanici nově vznikla přízemní budova pro technologii zabezpečovacího zařízení, dále garáž a sklad pro MUV.


Ze vzpomínek Jiřího Kotrmana:

V letech 1979–1981 jsem sloužil během vysokoškolského studia jako výpravčí ve stanici Šlapanice. O prázdninách 1980 zde byla tak kritická personální situace, že jsme zde sloužili ve třech – jeden kmenový výpravčí a dva vysokoškoláci na prázdninové praxi. Sloužil jsem zde občas i během školního roku. Někdy se daly za víkend stihnout i dvě denní směny. V pátek večer jsem přijel ze Žiliny, v sobotu a v neděli denní směna, v neděli pozdě večer odjezd rychlíkem „Petrov“ do Žiliny, kam jsem přijel o půl čtvrté ráno, krátký spánek na koleji a ráno hurá do školy. To jsme ještě byli mladí.

Nedobrovolně jsem se stal zřejmě nejlépe oblečeným signalistou na Vlárské dráze. Kolektiv pracovníků šlapanické stanice organizoval každoročně na konci ledna železničářský ples v nedaleké sokolovně. I já jsem se tyto plesy rád navštěvoval. Ten v roce 1981 však nedopadl podle mých představ.

Provozní situace se toho večera začala vyvíjet značně dramaticky. Záhy se zjistilo, že signalistka, která nastoupila na noční směnu na stavědle 2 je pod vlivem alkoholu a tak ji odstavili ze služby. Jak ale zajistit dopravu ve stanici s elektromechanickým zabezpečovacím zařízením, když není obsazeno jedno stavědlo? Nákladní doprava stála a jen osobní vlaky „jezdily“. Výpravčí postavil v dopravní kanceláři vlakovou cestu, sedl na kole a jel na stavědlo, kde postavil vlakovou cestu, odjel zpět do dopravní kanceláře, vypravil vlak, odjel na stavědlo, zrušil vlakovou cestu a odjel zpět do dopravní kanceláře. Mezitím se v dopravní kanceláři intenzivně řešil další postup. V úvahu přicházející zaměstnanci mířící na ples však již v sobě nějaký alkohol měli. Jedinou nadějí byl přijíždějící osobní vlak z Brna, kterým přijížděli další zaměstnanci na ples a mezi nimi i já. Po výstupu z vlaku samozřejmě následovala návštěva dopravní kanceláře, aby pozdravili ty, na které vyšla noční služba. Nic zlého netuše na nenápadnou otázku náčelnice stanice: „Pil jsi něco?“ jsem odpověděl záporně a měl jsem to spočítáno. „Půjdeš na stavědlo!“ zněl konečný a nekompromisní verdikt.

A tak jsem šel – v obleku, v bílé košili s kravatou a v lakýrkách. Naštěstí mi sehnali nějaký pracovní plášť, protože vedle obsluhy zabezpečovacího zařízení se zde topilo kamny na uhlí. Zároveň mi spolupracovníci solidárně přinesli nějaké občerstvení, protože na takovou situaci jsem nebyl ani „proviantně“ připraven. Vlaky začaly jezdit a doprava se dostala do normálu.

Po dvaadvacáté hodině se začal řešit další problém. Výpravčí, který měl nastoupit na denní směnu a byl na plese, nebyl zrovna „ve formě“. S tím bylo potřeba něco dělat a bylo přistoupeno k „radikální léčbě“. Její součástí byla i velká plechovka rajského protlaku, kterou nám obstarali kolegové výpravčí v Bzenci z místní Fruty a poslali nám ji nejbližším vlakem. I tento problém byl zdárně vyřešen a výpravčí se ráno bez problémů vystřídali.

Horší to však bylo se mnou. Šestá hodina uplynula, sedmá hodina uplynula a střídání nikde. Následně se zjistilo, že měl přijít na vložák signalista z Heršpic. Ten si však nedopatřením domluvil dvě směny ve stejném termínu a v tu dobu již vesele sloužil na stavědle ve Slatině. Nakonec jsem dočkal vystřídání až odpoledne po čtrnácté hodině, kdy mě přišel operativně vystřídat kolega výpravčí, až se prospal po plese.

A tak jsem prožil nezapomenutelný železničářský ples, při kterém jsem se nenudil, ale ani jednou jsem si nezatancoval.

Jak je uvedeno výše, elektromechanické staniční zabezpečovací zařízení umožňovalo po složitém a pracném postupu, připomínající pohádku o slepičce a kohoutkovi, spočívající v ručním přestavení dvou výměn a manipulaci s výměnovými zámky a příslušnými klíči, postavit vlakovou cestu na nebo ze šesté koleje.

Byl příjemný a klidný sobotní den a polední manipulák po skončeném posunu končil svoji sestavu na šesté koleji. Podle místních zvyklostí mělo následovat přestavení na čtvrtou kolej a odjezd do Slatiny. Povídám chlapům od manipuláku, že dnes nebudeme přestavovat a odjedeme ze šesté koleje normálně na postavené odjezdové návěstidlo. Zkušení chlapi se se mnou začali dohadovat, že to není možné, že tu jezdí řadu let a nikdy se s něčím takovým nesetkali. Rozproudila se vášnivá debata, která skončila sázkou o flašku rumu.

Té jsem se nakonec nedočkal. Jako dostatečná odměna a zadostiučinění mi stačily značně překvapené pohledy strojvedoucího a vlakové čety při odjezdu manipulačního vlaku ze šesté koleje, při které odjezdové návěstidlo ukazovalo návěst „Volno“.


Organizace provozu + zabezpečovací zařízení:

Do roku 2018 byla ve stanici tři jednostranná sypaná nástupiště (u kolejí 1, 2, 4). Po rekonstrukci (2018–2019) je zde jedno nástupiště u koleje 4a.

Mezi Slatinou, Šlapanicemi a Blažovicemi je celkem osm přejezdů, které jsou všechny vybaveny přejezdovým zabezpečovacím zařízením:

  • polní cesta k tuřanskému letišti (bývalá spojnice Šlapanic a Tuřan) v km 8,528
  • Šlapanice, ulice Švehlova (km 9,608)
  • Ponětovice, silnice do Kobylnic (km 11,745)
  • Ponětovice, silnice do Prace (km 11,926)
  • Ponětovice, přechod na železniční zastávku (km 12,388)
  • 3 polní cesty (km 12,864 / 13,368 / 14,681)

Do roku 1995 byla stanice vybavena elektromechanickým staničním zabezpečovacím zařízením s mechanickými návěstidly. Na obou zhlavích byla stavědla: St 1 na blažovickém zhlaví, St 2 na slatinském zhlaví. Obě stavědla byla umístěna vpravo od trati ve směru od Brna. Oba mezistaniční úseky byly vybaveny poloautomatickým traťovým zabezpečovacím zařízením. Krátce po aktivaci nového zabezpečovacího zařízení byla obě stavědla zbourána, z toho nejdříve St 2.

Zajímavosti:

  • Na dopravní kolej č. 6 se jezdilo od Brna přes kolejovou spojku, jejíž výhybky se přestavovaly ručně a byly zajištěny výměnovými zámky. Bylo na ni možno postavit zabezpečenou vjezdovou i odjezdovou vlakovou cestu prostřednictvím použití zástrčkových klíčů, umístěných v řídícím přístroji v dopravní kanceláři. Tato možnost se však v praxi nevyužívala.
  • Při jízdě z Blažovic do Slatiny měla stanice Šlapanice výjimku, že se mohlo postavit vjezdové návěstidlo na volno, aniž by bylo na volno postaveno i odjezdové návěstidlo. Bylo to umožněno díky stoupání a viditelnosti návěstidel, kdy byla jistota, že vlak zastaví. S výhodou se to užívalo u nákladních vlaků, pokud nedošla odhláška ze Slatiny. Tím se předešlo jeho zastavení u vjezdového návěstidla a jeho opětovný rozjezd.

V letech 1995–2018 bylo ve stanici zabezpečovací zařízení TEST 24 se světelnými na sobě závislými návěstidly. V obou přilehlých mezistaničních úsecích bylo automatické hradlo AH-88 bez oddílových návěstidel.

Po rekonstrukci (2018–2019) je stanice vybavena elektronickým zabezpečovacím zařízení ESA 44 ovládaným prostřednictvím jednotného obslužného pracoviště (JOP). V mezistaničním úseku Šlapanice – Brno-Slatina je trojznakový elektronický obousměrný autoblok ABE-1 s kolejovými obvody a přenosem kódu VZ, rozdělený na dva traťové oddíly. V mezistaničním úseku Šlapanice – Blažovice je obousměrné automatické hradlo AH-88 bez oddílových návěstidel a s kolejovými obvody.


Použité a doplňující zdroje:
- B. Uhlíř, Šlapanice u Brna – místopisný pokus vlastivědný pro školu a dům (1924)
- Pamětní kniha staničního úřadu Šlapanice (Národní archiv, fond 814, inv. č. 1144)
- statistické přehledy vleček
- archiv SŽ

(8/2022)

Licence Creative Commons  Obsah webu podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ – Zachovejte licenci (CC BY-SA 4.0).

Webarchivováno Národní knihovnou ČR.