Bílovice nad Svitavou

• text
• foto
• mapa

Názvy podle vybraných jízdních řádů:

(1912) Bilowitz
(1918) Bilovice
(1925) Bílovice nad Svitavou
(1941) Bilowitz – Bílovice nad Svitavou
(1945) Bílovice nad Svitavou

V roce 1879 obec Bílovice zažádala u ředitelství státní dráhy a u obchodní komory o zřízení železniční zastávky. Ta následně vznikla u stávajícího strážního domku 121. Podle oznámení v tisku byla osobní zastávka zprovozněna dne 15. května 1881 (jednotlivé zdroje se jinak rozchází v dataci: obecní i staniční kronika uvádí otevření zastávky v roce 1878, jiné uvádí rok 1872 nebo 1880). Zastávka neměla čekárnu, v roce 1884 byla ke strážnímu domku přistavěna dřevěná veranda, v roce 1896 byla nahrazena stavbou s uzavřenou čekárnou, otevřenou verandou, záchody a příručním skladem. Do vlaků v obou směrech se nastupovalo od strážního domku.

Ve stejné době bylo zřízeno nákladiště, a to na popud majitele místního mlýna, pekárny a pily Jana Julinka (poprvé doloženo 1882). Kusá kolej nákladiště byla označena číslem 4, byla na pravé straně od trati (na straně řeky), jezdilo se na ni úvratí poblíž čekárny z koleje od Brna. Sloužila pro vykládku zboží pro potřeby mlýna. Mezi traťovými kolejemi přibyla jednoduchá kolejová spojka pojížděná po hrotu.

Díky železniční dopravě nastal růst obce a cestovního ruchu, obec se začala označovat jako „vzdušné lázně“. Aby se odlišila od Bílovic (u Uherského Hradiště), začala se obec nazývat Bílovice u Brna, od roku 1924 pak Bílovice nad Svitavou. V meziválečném období byly Bílovice oblíbeným výletním cílem i letním sídlem – vilu si zde zřídila řada umělců a podnikatelů.

V letech 1912–1913 byla postavena nová secesní nádražní budova na levé straně (u budoucího nástupiště směr Brno). Ve dvoupodlažní budově se čtyřpodlažní věží se kromě pokladny a čekárny nacházely dva byty pro zaměstnance. Na budovu navazovala velká dřevěná veranda. Brzo poté bylo otevřeno i nové nástupiště pro směr Brno v sousedství budovy. Z toho důvodu bylo rozšířeno těleso dráhy směrem ke Komenského ulici, včetně rozšíření stávajícího průchodu pod tratí. V druhé polovině 20. století získala budova přístavbu a brizolitovou omítku, což výrazně změnilo její historický ráz.

V prostoru bílovické zastávky fungovalo již na přelomu 19. a 20. století krycí návěstidlo výhybky nákladiště ovládané z návěstní budky v blízkosti strážního domku 121. Po roce 1910 se pracoviště signalisty přestěhovalo do příručního skladu v budově čekárny na adamovském nástupišti. Začátkem 20. let začalo v prostoru bílovické zastávky fungovat traťové hradlo (předtím byla hranice oddílu u strážního domku 122). Oddílová návěstidla byla na koncích nástupišť: na brněnském nástupišti až před mostem přes Svitavu, na adamovském nástupišti na vyvýšeném soklu v blízkosti podchodu od Komenského ulice. Ze směru od Brna bylo ještě před mostem přes řeku navíc krycí návěstidlo. Hradlař sídlil v kanceláři na adamovském nástupišti.

Po roce 1918 začaly nákladiště využívat kromě mlýna i další firmy. Jednou z nich byla firma Rudolfa Koudelky, která v roce 1925 převzala bývalý Julínkův mlýn (patřící od roku 1912 společnosti „Mlýn a pila s.r.o.“). Vznikl také návrh na další zkapacitnění nákladiště, spočívající v rozšíření mostu přes řeku a prodloužení koleje č. 4, který se však nerealizoval. Firma Koudelka zřídila v roce 1939 u nákladiště jeřáb na manipulaci s těžkým zbožím.

V roce 1924 byla poblíž nákladiště vybudována mramorová pila (hovorově mramorka) podniku Kamenoprůmysl Osvald de Martin, ke které byla zavedena úzká dráha o rozchodu 1100 mm pro manipulaci s kamennými bloky. V červenci 1941 byla do areálu vybudována normálněrozchodná 90 metrů dlouhá vlečka odbočující z koleje nákladiště prodloužené směrem ke Svitavě. Stavební povolení je datováno 9. 5. 1939, kolaudace proběhla až 4. 12. 1946. Manipulaci s materiálem zajišťovala dráha s portálovým jeřábem.

Při osvobozování v květnu 1945 byla původní (z velké části dřevěná) budova na adamovském nástupišti zasažena bombou a vyhořela do základů, za své vzal i strážní domek 121. Byly nahrazeny novou služební budovou, vystavěnou firmami Josef Plotěný a Antonín Konečný a zkolaudovanou v září 1947, která zahrnovala hradlo, čekárnu a verandu. V mezidobí sloužila hradlařům malá provizorní dřevěná stavba.

Po znárodnění se mramorka stala součástí Moravského průmyslu kamene n. p. Přerov (později Jihomoravského průmyslu kamene n. p. Brno a nakonec Českomoravského průmyslu kamene n. p. Hradec Králové). Mlýn a pila připadly podniku Středomoravské mlýny a pekárny n. p. Brno.

Podle kroniky se v roce 1950 v zastávce vykládalo a nakládalo pět vagonů denně, a to hlavně zásilky pro mlýn a pilu, ochozské vápenky, dříví ze státních lesů a gumárnu v Kanicích (Matador, dříve Fodor Hanuš, později Obnova). Za rok 1958 se uváděla nakládka cca 660 vagonů a vykládka cca 1600 vagonů. Po modernizaci mlýna v roce 1954 se navýšila kapacita zpracování pšenice ze dvou na sedm vagonů denně. V roce 1959 ukončila lesní správa nakládku dřeva na bílovickém nákladišti a přesunula ji do Adamova.

Využití vlečky mramorky postupně klesalo a 1. 10. 1969 byla oficiálně zrušena. Ve 21. století pokračovala v tradici firma KAMENOPRŮMYSL Kámen Bílovice, s.r.o., v letech 2007–2008 ale areál opustila. V té souvislosti byl také odstraněn portálový jeřáb. Dnes je zde průmyslový areál Barborka, využívaný několika firmami.

Následně bylo ke dni 31. 12. 1969 zrušeno celé nákladiště (posledními uživateli byly Uhelné sklady a Mlýny a pekárny Pardubice). Kolej nákladiště byla brzo poté snesena.

Na začátku 70. let byla ukončena činnost hradla a stanoviště na adamovském nástupišti osiřelo. V 70. letech byla nástupiště zastávky zvýšena a opatřena betonovými prefabrikáty. V roce 1996 byla v rámci tzv. optimalizace tratí 1. tranzitního koridoru provedena během dlouhodobé výluky zásadní přestavba zastávky. Na straně řeky byla vybudována opěrná zeď z prefabrikátů s novým přístupem na adamovské nástupiště po dlouhé rampě od podchodu od Komenského ulice. Stávající klenutý podchod od Komenského ulice na nábřeží řeky byl nahrazen zcela novou deskovou konstrukcí. V následujícím roce byla trať elektrizována.

Na jaře 2008 byla ubourána část budovy na adamovském nástupišti (původně záchody) a na jejím místě byl vztyčen stožár vysílače GSM-R. Již o několik let dříve byla z této budovy ubourána předsunutá veranda dopravní kanceláře hradlaře. Od začátku roku 2004 zajíždějí k bílovickému nádraží autobusy linek IDS JMK č. 210 a 75. Mezi tělesem železniční tratě a řekou Svitavou vznikla pod adamovským nástupištěm provizorní smyčka, zastávky byly blíž k obci. V letech 2014–2015 byl přestupní terminál zásadně modernizován, přibyla i parkovací místa pro auta. V roce 2021 byl počet parkovacích míst ještě rozšířen o další plochu na břehu řeky Svitavy.

V letech 2019–2020 byl u brněnského nástupiště rekonstruován přístřešek a fasáda nádražní budovy.

V roce 2022 proběhla během dlouhodobé výluky další velká rekonstrukce zastávky – obě nástupiště byla zvýšena a dostala nové pokrytí. Cca uprostřed verandy na brněnském nástupišti byl pod traťovým tělesem vybudován nový podchod. Pod adamovským nástupištěm ústí úrovňově (s několika schody) na navazující komunikaci, na nástupiště přibylo od podchodu nové zastřešené schodiště. Na brněnské nástupiště je kryté schodiště. Obě nástupiště byla ze strany od Brna částečně zkrácena. Na nástupištích a v podchodu přibyly informační panely pro cestující. Stávající brány trolejového vedení byly zčásti nahrazeny jednoduchými stožáry na brněnském nástupišti.

Použité a doplňující zdroje:
- Pamětní kniha obce Bílovic nad Svitavou (1918–1967)
- Pamětní kniha staničního úřadu Bílovice nad Svitavou (Národní archiv, fond 814, inv. č. 66)
- Bílovice – přeměna zastávky v nákladiště (Moravský zemský archiv, fond H 685, ka 1276-114)
- Zastavování smíšených vlaků č. 71, 72, 220, 221 a 234 u strážního domku č. 121 blíže Bilovic mezi stanicemi Brnem a Adamovem, Moravské noviny, 12. 5. 1881, č. 109, s. 3
- M. Krejčiřík, Česká nádraží – architektura a stavební vývoj, II. díl (Vydavatelství dopravní literatury, Litoměřice, 2003)
- L. Bartoš a kol., Bílovice nad Svitavou – kapitoly z historie obce (2012)
- J. Lata, Idyla v srdci Moravského Švýcarska? Bílovice na přelomu 19. a 20. století (2021)
- statistické přehledy vleček

(12/2022)